Duben 2008

Elfové

30. dubna 2008 v 22:47 | Houšky2 |  Elfové-obrázky

Evullin

30. dubna 2008 v 22:38 | Houšky2 |  Vzkazíky
Sem mi můžete napsat vzkazík...budu moooc ráda...muck you:-*

Lucie Bílá

29. dubna 2008 v 20:33 | Houšky2 |  Čeští zpěváci a zpěvačky
Soubor:Lucie Bila.jpg
Lucie Bílá (* 7. duben 1966 Otvovice, vlastním jménem Hana Zaňáková) je česká zpěvačka populární hudby. Zpívá především česky. Mezi její největší hity patří Láska je láska, Trouba, Jsi můj pán, eSeMeS
Životopis
Lucie Bílá se ještě jako Hana Zaňáková narodila ve středočeských Otvovicích. Hodiny zpěvu absolvovala již na LŠU (dnešní ZUŠ). Dříve, než se proslavila na poli showbyznysu, vyučila se dámskou krejčovou. První zkušenosti na hudebních podiích získávala jako členka skupin Rock-Automat a Arakain.
V 80. letech si ji všiml producent Petr Hannig, vymyslel jí pseudonym Lucie Bílá a napsal jí písně Neposlušné tenisky a Horší než kluk. Pořádný uspěch ji teprve čekal v příštím desetiletí, kdy prošla nejznámějšími muzikály uváděnými v Česku (Bídníci, Dracula, Krysař…), vydala řadu sólových alb, podílela se na několika filmech (jako zpěvačka i jako herečka) a po několik let se pevně držela na výsluní popularity ve výroční anketě Český slavík.
V osobním životě se jí dařilo jako na houpačce. V roce 1996 porodila příteli Petru Kratochvílovi syna Filipa, ale partnerství neudržela. Petr Kratochvíl zpěvačku opustil s finalistkou Miss Pavlínou Babůrkovou.
V roce 2002 se nakrátko provdala za hudebníka Stanislava Penka. Po rozvodu nějaký čas žila jen se svým synem Filipem. Rok 2006 jí přinesl druhou svatbu, taktéž s muzikantem - Václavem Noidem Bártou.

Karel Gott

29. dubna 2008 v 20:32 | Houšky2 |  Čeští zpěváci a zpěvačky
Soubor:Kg-foto13.jpg
Karel Gott (* 14. července 1939, Plzeň, ČR) je jeden z nejvýznamnějších českých zpěváků populární hudby, známý už čtyři desetiletí, s přívlastkem "Zlatý hlas z Prahy"[1]. Je jednou z největších legend české hudební scény.[zdroj?] Gottovi je často vyčítána jeho spolupráce s komunistickým režimem.
Životopis

Dětství a mládí

Karel Gott se narodil 14. července 1939 v Plzni. V mládí se toužil stát malířem a po ukončení školní docházky se v Praze neúspěšně pokoušel o studium výtvarného umění. Když nebyl přijat, odešel do učení (ČKD) v oboru elektromontér. Během učňovských let se věnoval své druhé velké lásce - hudbě a zpěvu. V 50. letech příležitostně vystupoval zároveň jako zpěvák - amatér a účastnil se různých pěveckých soutěží. Poprvé na sebe upozornil v roce 1957, tedy v době, kdy v Československu stále ještě doznívala éra swingu a rock´n´roll bylo možné slyšet jen v klubech (Akord klub, Reduta). U poroty sice zcela propadl, avšak dostal nabídku na angažmá v pražských tanečních kavárnách s orchestry (např. Karel Krautgartner). Vedle svého zaměstnání v ČKD začal poloprofesionálně vystupovat jako zpěvák.

Počátky jeho působení

V roce 1958 získal první místo v soutěži amatérských zpěváků. V roce 1960 definitivně odešel z ČKD začal se profesionálně věnovat pouze zpěvu. Na pražské státní konzervatoři studoval do roku 1963 prezenčně operní zpěv u prof. Karenina (žáka ruského pěvce Šaljapina) a do roku 1966 pokračoval dálkově. Zpočátku ale u publika budil spíše smíšené a kontroverzní pocity[zdroj?]. Obecenstvo si těžce zvykalo na jeho projev, který se zcela vymykal zažitým trendům v taneční hudbě začátkem 60. let v Česku[zdroj?]. Teprve až éra twistu v letech 1962 - 64 přinesla do české pop music výrazné oživení. Začala také éra divadel malých forem, v nichž se rodila moderní česká populární hudba.

První úspěchy

V roce 1962 dostal Karel Gott nabídku na angažmá do nového divadla Semafor Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra. Tento fakt znamenal zásadní zlom v jeho kariéře. Už v tomto roce díky duetu s Vlastou Průchovou "Až nám bude dvakrát tolik" zvítězil v rozhlasové hitparádě. V roce 1963 se jeho píseň "Oči sněhem zaváté", z autorské dílny Semaforu, stala hitem roku. S mnohými dalšími hity byl Karel Gott poprvé vyhlášen Zlatým slavíkem 1963.

Americké angažmá

V roce 1965, po odchodu ze Semaforu založil se svými novými spolupracovníky textařem a skladatelem - bratry Štaidlovými vlastní divadelní scénu Apollo a stal se její hlavní hvězdou až do roku 1967, kdy bylo divadlo rozpuštěno a Karel Gott odešel na 7 měsíců trvající angažmá do Spojených států (Las Vegas).

Růst popularity

Koncem 60. let je už éra divadel malých forem a jejich písniček pryč. V pop music vzniká pozdější styl zvaný "střední proud" neboli "mainstream". (Rok 1967, kdy Karel Gott pobývá v USA je také na mnoho let už jediným rokem, kdy se podařilo jeho největšímu "rivalovi", Waldemarovi Matuškovi, zvítězit v anketě Zlatý slavík). Ze Spojených států se Karel Gott vrací jako sebevědomý profesionál. Po počátečních úspěších v USA, Kanadě, východní i západní Evropě, kde mu vychází jeho první (a hned zlaté !) album a kdy jeho jméno začíná zdobit ozdobný přívlastek "Zlatý hlas z Prahy", se s plnou vervou pouští do nové práce také na domácí scéně. Opět jsme svědky jednoho hitu většího než druhého, je tu doba slavné Lady Carneval, skladby složené jedním z nejčastějších spolupracovníků Karla Gotta - Karlem Svobodou. V tomto období pak popularita Karla Gotta dosáhla mezinárodního rozměru. V roce 1977 natočil cover verzi písničky All by myself věnované Janu Palachovi. Píseň se jmenovala "Můj bratr Jan" [6] Aby mohl pokračovat v kariéře, podepsal roku 1978 Antichartu.

Zlatá éra Karla Gotta

V 80. letech vystupuje ve vrcholné formě doma, stejně jako jinde v Evropě, v zámoří i Asii. Svůj repertoár rozšiřuje od popu, před lidovky až po klasikou hudbu. Objevuje se i v několika celovečerních i dokumentárních filmech.
V polovině 80. let popularita Karla Gotta v Česku i v zahraničí dosahuje vrcholu, na domácí scéně mu vůbec poprvé roste konkurence v podobě mladých zpěváků, která však jen nakrátko přerušuje dobu jeho kralování, a koncem 80. let ustupuje zpět. Mnozí upadli v zapomnění a tak je Karel opět na vrcholu. V roce 1989 slaví těsně před revolucí své 50. narozeniny, stává se pomalu zpěvákem v letech, který má ta nejlepší za sebou, neusiluje za každou cenu o první příčky v hitparádách mladých, naopak dává přednost pečlivějšímu a decentnějšímu výběru repertoáru před líbivostí.

Zamýšlený konec kariéry

V roce 1990 se rozhoduje ukončit svoji kariéru a pořádá mamutí turné na rozloučenou po sportovních halách v Československu a Německu. Úspěch turné byl však tak velký, že své rozhodnutí přehodnocuje. Není pochyb o tom, že by změna politického režimu a nové možnosti, kdy většina "normalizačních" hvězd upadla v zapomnění, případně se začala věnovat podnikání, měla nějaký vliv na oblibu Karla Gotta. V roce 1992 se jeho album Když muž se ženou snídá stává nejprodávanější deskou roku (stejný úspěch slavil ještě v letech 1995 a 1997). Během 90. let se věnuje také stále víc své druhé lásce - malování a své obrazy mimořádně úspěšně vystavuje v Česku i v zahraničí. V obnovené anketě Zlatého slavíka "Český slavík" obsazuje v roce 1996 opět s velkým náskokem první pozici, kterou si drží dodnes (2007). Celou dekádu úspěšných 90. let završuje famózním koncertem ve Spojených arabských emirátech a v Číně před 600 miliony diváky Eurovize a v Carnegie Hall v New Yorku.
Na své dřívější úspěchy navazuje i v současnosti a nové příznivce si získává i mezi nejmladší generací.

Lucie

29. dubna 2008 v 20:29 | Houšky2 |  Skupiny
Lucie je patrně nejznámější českou hudební skupinou postkomunistické éry. Její počátky sahají až do roku 1985. Od 2. října 2004 má skupina "plánovanou tvůrčí pauzu", která trvá dodnes.
Historie
Zakladateli skupiny Lucie je kytarista Robert Kodym a Petr Chovanec (P.B.CH.), kteří spolu účinkovali v kapele Prášek. Pak přišel nápad založit vlastní kapelu. Psal se rok 1985 a duo Kodym a Chovanec doplňuje bubeník Tomáš Waschinger. Když došlo na vymyšlení jména, rozhodovali se mezi Patricií a Lucií. Volba připadla na LUCII. Začínají vznikat nové skladby, jednou z nich je i hit "Lucie". Dále do kapely přichází Petr Franc, hrající na klávesy. A posledním členem se stává zpěvák Michal Penk. Členové skupiny dostávají lepší nabídky, postupně opouští kapelu Kodym a P.B.CH, dále Michal Penk. A tímto prvotní kariéra skupiny Lucie končí.
Tak jak nahoru tak i dolu
Za necelý rok přichází oživení kapely s příchodem Davida Kollera. Klávesistu Petra France vystřídá Michal Dvořák, a skupinu kvůli povolávacímu rozkazu na vojnu opouští i Waschinger. Skupina se skládá z kytaristů Kodyma, P.B.CH., klávesisty Michala Dvořáka a zpěváka / bubeníka Davida Kollera a vzniká Lucie tak jak jí známe dnes. Roku 1988 odehrává Lucie svůj první koncert na pražské Chmelnici. V červnu roku 1990 vychází první deska s názvem "LUCIE" a skupina za ní obdržela "Zlatou desku". Další deska přichází s názvem "In the sky". Lucie se stává nejoblíbenější kapelou v zemi a potvrzuje to i vítězství v českých Grammy. Po turné "Lucie live" se cesty jednotlivých členů opět rozcházejí.
Opět spolu
Znovu se scházejí až roku 1993, ovšem bez P.B.CH., který zkouší sólovou cestu. Po P.B.CH. přichází slovenský baskytarista Marek Minárik. Nové nejrockovější album Lucie nese název "Černý kočky mokrý žáby". Tato deska je vyhodnocena jako nejlepší album 90. let.[zdroj?] Roku 1994 se stává Lucie absolutním vítězem soutěže Grammy, získává 5 ocenění. Skupina si pak dává roční pauzu. Na konci roku 1996 vychází album "POHYBY". Lucie pak vyráží na ohromující turné. Ve stejné roce získává skupina "Bronzového Slavíka" v soutěži "Český Slavík". Lucie se připravuje na oslavu 10. výročí fungování kapely a navíc chystá další album "Větší než malé množství lásky". Po vydání této desky se do kapely vrací P.B.CH. Po koncertním turné Lucii opět stoupá popularita a vrcholí "Stříbrným Slavíkem". Hodně diskutovaným tématem jsou klipy "Medvídek" a "Panic". Album se stává nejprodávanějším, částečně i proto, že TV Nova zakazuje vysílání Medvídka, který má údajně propagovat distribuci a užívání drog. Ve stejném roce vydává skupina desku "Vše nejlepší" a získává titul "Zlatého Slaví Nové tisíciletí, nová deska
V roce 2000 skupina vydává desku Slunečnice a připravuje se na turné po Česku, ale i v Americe. Po turné Lucie obhajuje "Zlatého Slavíka" a připravuje další desku, která vychází v říjnu roku 2002 s názvem "Dobrá kočzka, která nemlsá". Roku 2003 dostává ze skupiny padáka klávestista Michal Dvořák a jako náhrada přichází kytarista Tomáš Vartecký. Roku 2004 vychází záznam koncertu Lucie v Opeře a kapela odehraje několik akustických koncertů u nás, v Anglii a v USA.
Nejistá budoucnost
Na přelomu roku 2005 a 2006 byla očekávaná nová deska, ale členové Koller, Kodym a Chovanec se začínají hudebně rozcházet, což se zpečeťuje nečekaným odchodem Davida Kollera z kapely. "O jeho odchodu jsem se dozvědel stejně jako kdokoli jiný, z ČTK," říká Robert Kodym. V médiích se spekuluje o rozpadu a nerozpadu skupiny a její budoucnost je v současnosti nejistá.

Kiss

29. dubna 2008 v 20:27 | Houšky2 |  Skupiny
Kiss je americká rocková skupina, která vznikla v New Yorku roku 1973. Skupina je známa bizardně líčenými tvářemi svých členů, kostýmy a vizuálním ztvárněním vystoupení. Na koncertech plivali oheň, krev, kouřilo se jim z kytar a používali pyrotechniku. Jejich oblečení a make-up má charakter strašidelně laděných komixových postav. Jejich atraktivní prezentace přitvrzené glam rockové hudby zapůsobila na široké masy publika natolik, že se stali jednou z celosvětově nejznámějších a komerčně nejúspěšnějších amerických rockových skupin hlavně v 70. a 80. letech. Kiss doposud získali od RIAA 22 zlatých alb a mají potvrzený prodej více než 80 milionů alb, z toho 19 milionů nahrávek v USA.

Elán

29. dubna 2008 v 20:27 | Houšky2 |  Skupiny
Elán je slovenská hudební skupina, v čele s Jožo Rážem, založená roku 1981. V první polovině osmdesátých let se vypracovala na jednu z předních skupin Československa.
Mezi největší hity skupiny patří píseň Voda, čo ma drží nad vodou z filmu Fontána pre Zuzanu 3. Další hity jsou písně "Láska moja", Neviem byť sám, Kočka, Zaľúbil sa chlapec a další.

Lunetic

29. dubna 2008 v 20:26 | Houšky2 |  Skupiny
Lunetic byla česká chlapecká hudební skupina, proslavená v roce 1998 singly Máma a Only you. V letech 1999 a 2000 se umístila na třetím místě ankety Český slavík[1]. Skupina vytvořená podle vzoru anglických Take That byla na vrcholu popularity v roce 1999[2], potom začal zájem fanoušků opadat a v roce 2002 se rozpadli[3].
Členy Luneticu byli Vašek Jelínek, David Škach, Martin Kocián a Aleš Lehký.

Smokie

29. dubna 2008 v 20:25 | Houšky2 |  Skupiny
Smokie je anglická hudební skupina, která byla založena v roce 1965 a dosahovala nejvýraznějších úspěchů v 70. letech. Smokie hráli glam rockovou hudbu. Skupina existuje, byť v pozměněném složení, až do dnešních dní.

Beatles

29. dubna 2008 v 20:25 | Houšky2 |  Skupiny
The Beatles byla anglická rokenrolová kapela z Liverpoolu. Jejími členy byli John Lennon (zpěv, doprovodná kytara), Paul McCartney (zpěv, basová kytara), George Harrison (sólová kytara, zpěv) a Ringo Starr (bicí, příležitostně zpěv). Patří mezi komerčně nejúspěšnější a kritiky nejuznávanější kapely v historii populární hudby. Hudba Beatles je dodnes hraná a oblíbená po celém světě. Když renomovaný hudební časopis Rolling Stone v roce 2003 sestavil žebříček nejlepších alb v dějinách populární hudby, Beatles se do první desítky dostali celkem čtyřikrát (včetně 1. místa za Sgt. Pepper's Lonely Hearts Club Band)[1].
Beatles jsou podle RIAA, která je na základě prodeje singlů a alb v Americe označila jako nejvíce prodávanou kapelu v historii, nejprodávanějším hudebním uskupením v historii Spojených států amerických. Ve Velké Británii vydali Beatles více než 40 různých singlů, alb a desek, které se vyšplhaly na první místo hitparád. Tento komerční úspěch se opakoval v mnoha dalších zemích. Jejich nahrávací společnost EMI odhadla, že do roku 1985 prodali přes miliardu desek a kazet po celém světě. V roce 2004 umístil časopis Rolling Stone Beatles na první místo v seznamu 100 největších umělců v historii. Podle časopisu pomohla jejich novátorská hudba a kulturní vliv charakterizovat 60. léta a jejich vliv na populární kulturu je patrný ještě dnes.
Beatles stáli v polovině 60. let v čele invaze britské hudby do Spojených států. Přestože měl jejich počáteční hudební styl kořeny v rock and rollu 50. let a domácím skifflu, vyzkoušela kapela mnoho různých žánrů od Tin Pan Alley až po psychedelický rock. Svým oblečením, styly a výroky určovali trendy své doby, zatímco jejich vzrůstající zájem o společenské otázky ovlivnil společenské a kulturní převraty 60. let.
Členové skupiny
  1. John Lennon - zpěv, doprovodná kytara, foukací harmonika, klávesy
  2. Paul McCartney - zpěv, basová kytara, kytara, klávesy (výjimečně bicí)
  3. George Harrison - zpěv, sólová kytara, sitár, klávesy
  4. Ringo Starr - zpěv, bicí
Manažer: Brian Epstein
Producent: George Martin
1957-1960 Vznik
John Lennon 1969 John Lennon 1969
V březnu roku 1957 založil John Lennon během své docházky do gymnázia Quarry Bank v Liverpoolu skifflovou skupinu The Quarrymen. 6.července téhož roku se Lennon a The Quarrymen setkali na wooltonské zahradní slavnosti u kostela Sv. Petra s Paulem McCartneyem. 6.února 1958 pozvala kapela mladičkého kytaristu Georgie Harrisona, (která hrála pod různými jmény) aby se na ně podíval ve Wilson Hall v liverpoolském Garstonu. McCartney se s Harrisonem seznámil ve školním autobuse na cestě do liverpoolského Institutu, protože oba bydleli v Speke. Na McCartneyho naléhání začal Harrison hrát s The Quarrymen jako sólový kytarista po zkoušce v březnu 1958, když překonal Lennonovu úvodní nechuť z důvodu jeho nízkého věku. V průběhu tohoto období členové neustále přicházeli a opouštěli formaci a v lednu 1960 se přidal Lennonův přítel z umělecké školy Stuart Stutcliffe na baskytaru. Lennon s McCartneyem hráli doprovodnou kytaru a v kapele se vystřídalo velké množství bubeníků.
The Quarrymen vystřídali řadu jmen - "Johnny and the Moondogs", "Long John and the Beatles", "The Silver Beetles" (pocházející z návrhu Larryho Parnese na "Long John and the Silver Beetles") - před ustálením se na The Beatles. Existuje mnoho teorií týkajících se názvu kapely a jeho nezvyklého pravopisu. Obvykle je připisováno Lennonovi, který řekl, že jméno bylo kombinací slova beetles (v angličtině brouci, jako odkaz na kapelu Buddy Hollyho The Crickets) a slova beat. Cynthia Lennonová tvrdí, že Lennon vymyslel název Beatles "během brainstormingového sezení u pivem nasáklého stolu v baru Renshaw Hall." Lennon, který je známý svým vyprávěním různých verzí příběhů zavtipkoval v časopise Persey Beat z roku 1961, že "to přišlo ve vidině - objevil se muž na ohnivém koláči a řekl jim: "Od tohoto dne dále budete Beatles s A."" V rozhovoru z roku 2001 převzal nárok na zvláštní pravopis jména Paul McCartney, když řekl, že "John měl nápad, že bychom se mohli jmenovat Beatles a já na to "a co třeba Beatles; jako tlukot bubnu?" Je zvláštní jak se tvoří dějiny."
V květnu 1960 Beatles objížděli severovýchodní Skotsko jako doprovodná kapela zpěváka Johnnyho Gentla. S Gentlem se setkali hodinu před jejich prvním vystoupením a McCartney poukazuje na turné jako na velkou zkušenost pro kapelu. Kapela, která byla často bez bubeníka si na turné zajistila služby Tommyho Moora, který byl mnohem starší než ostatní. Avšak brzy po turné se Moore, který cítil velký věkový rozdíl, vrátil do továrny na lahve, kde pracoval jako řidič vysokozdvižného vozíku. Dalším bubeníkem byl Norman Chapman, ale za několik týdnů byl povolán do vojenské služby. Jeho odjezd způsobil závažný problém, jelikož neoficiální manažer kapely Allan Williams pro ně domluvil hraní v klubech na Reeperbahn v německém Hamburku.

1960-1970 The Beatles

Paul McCartney Paul McCartney


Příběh.....

29. dubna 2008 v 20:22 | Houšky2 |  Povídky
Jednou, když jsem byl nováčkem na High School, uviděl jsem kluka z
naší třídy, který šel ze školy.
Jmenoval se Kyle.
Vypadalo to, že nese domů všechny své učebnice.
Myslel jsem si: "Kdo by odnášel v pátek všechny knížky?
Musí to být pěkný trouba.!" Já měl naplánovaný celý víkend, párty a
fotbalový zápas s přáteli na zítřejší odpoledne.
Pokrčil jsem rameny a šel dál.
Jak tak jdu, uviděl jsem bandu kluků, co utíkali jeho směrem.
Běželi na něj!
Vytrhli mu knížky z rukou, podrazili nohy tak, že přistál v blátě.
Jeho brýle odlétly a viděl jsem je dopadnout do trávy asi 10 stop od něj.
Podíval se na mě a já uviděl ten strašný smutek v jeho očích.
Rvalo mi to srdce. Přiběhl jsem mu na pomoc a jak se plazil a hledal
brýle, uviděl jsem v jeho očích slzy. Podal jsem mu je a řekl:
"Tihle kluci jsou hajzlové, neumí se normálně chovat!"
Podíval se na mě, řekl: "Díky!"
A na jeho tváři se objevil úsměv.
Byl to jeden z těch úsměvů, co projevují skutečnou vděčnost.
Pomohl jsem mu sebrat knížky a zeptal se, kde bydlí.
Ukázalo se, že nedaleko mě. Ptal jsem se, proč jsem ho nikdy předtím
nepotkal. Prý chodil na soukromou školu.
Nikdy dřív bych se nedal dohromady s klukem ze soukromé školy!"
Nesl jsem mu pár knížek a celou cestu jsme si povídali.
Ukázalo se, že je to príma kluk.
Ptal jsem se, zda si nechce zítra zahrát fotbal. Prý "jo!"
Celý víkend jsme byli spolu venku a já poznal Kylea víc a oblíbil si ho.
I mí přátelé ho vzali.
V pondělí ráno tu byl Kyle s hromadou knížek zpátky. Zastavil jsem ho a se
smíchem řekl, že bude mít dobré svaly z těch knížek.
Jen se smál a polovinu knížek mi naložil.
Během čtyř let jsme se stali nejlepšími přáteli.
Poslední rok jsme přemýšleli o nějaké střední škole.
Kyle se rozhodl pro Georgetown a já půjdu na Duke.Věděl jsem, že vždycky
budeme přáteli a ty míle nebudou žádným problémem. On se chtěl stát
lékařem a já hodlal využít stipendia na práci kolem fotbalu.
Kyle byl premiantem třídy, tedy si musel připravit proslov na závěrečnou
slavnost školy. Zlobil jsem ho, že si zamachruje, ale byl jsem rád,
že to nemusím být já tam nahoře a mluvit.
Závěrečný den byl tady. Viděl jsem Kylea, vypadal skvěle! Byl jeden z těch
kluků, který dospěl a našel se během let na High School. Zesílil a moc mu
slušely brýle. Měl víc děvčat než já, všechny ho milovaly, až jsem někdy žárlil.
Dnes byl ten den!
Viděl jsem, jak je nervózní z proslovu, tak jsem šel za ním, poplácal ho
po zádech a řekl:"Hej, chlape, budeš dobrej!"
Podíval se na mě tím vděčným pohledem, usmál se a "Díky!" - řekl.
Začátek proslovu měl za sebou, odkašlal si a pokračoval:
"Závěr školy je čas, abychom poděkovali všem, co nám pomohli přes tyto
těžké roky. Rodičům, učitelům, sourozencům, možná trenérovi, ale hlavně přátelům.
Jsem tady, abych vám všem, kteří jste něčí přítel, řekl, že být někomu
přítelem, to je ten největší dárek, který můžete někomu dát!
Řeknu vám příběh.....
" Díval jsem se nevěřícně na svého přítele, když začal vyprávět o dni,
kdy jsme se poprvé potkali. Plánoval, že se o víkendu zabije.
Mluvil o tom, jak si vyklidil školní skříňku, aby jeho máma s tím neměla
později starosti a nesl si věci domů.
S vážností se na mě podíval a malinko se usmál: "Díky Bohu jsem potkal
přítele. Ten mě zachránil od mého nevysloveného rozhodnutí.!"
Slyšel jsem to zděšení v davu, když ten příjemný a populární kluk nám řekl
vše o svém nejslabším životním momentu. Viděl jsem jeho mámu a tátu, jak se
na mě upřeně hledí s vděčností v očích.
Dodnes si neuvědomuji hloubku svého činu. Nikdy nepodceňujte sílu okamžiku.
Jedním jediným gestem můžete změnit život člověka.
Někdy k lepšímu a taky občas k horšímu.
Bůh nás vložil do života toho druhého, abychom někdy zasáhli.
Hledejte Boha v přátelích!
"Přátelé jsou andělé, kteří tě postaví na nohy, když tvá křídla mají
problém si vzpomenout, jak lítat."
"Neexistuje žádný začátek nebo konec!"
"Jediné co máš, je teď, nyní!"
"Včera je historie!"
"Zítra je náhodou!"
"Dnes je dárkem!"

Příběh o přátelství

29. dubna 2008 v 20:13 | Houšky2 |  Povídky
Jednou, když jsem byl nováčkem na High School, uviděl jsem kluka z
naší třídy, který šel ze školy.
Jmenoval se Kyle.
Vypadalo to, že nese domů všechny své učebnice.
Myslel jsem si: "Kdo by odnášel v pátek všechny knížky?
Musí to být pěkný trouba.!" Já měl naplánovaný celý víkend, párty a
fotbalový zápas s přáteli na zítřejší odpoledne.
Pokrčil jsem rameny a šel dál.
Jak tak jdu, uviděl jsem bandu kluků, co utíkali jeho směrem.
Běželi na něj!
Vytrhli mu knížky z rukou, podrazili nohy tak, že přistál v blátě.
Jeho brýle odlétly a viděl jsem je dopadnout do trávy asi 10 stop od něj.
Podíval se na mě a já uviděl ten strašný smutek v jeho očích.
Rvalo mi to srdce. Přiběhl jsem mu na pomoc a jak se plazil a hledal
brýle, uviděl jsem v jeho očích slzy. Podal jsem mu je a řekl:
"Tihle kluci jsou hajzlové, neumí se normálně chovat!"
Podíval se na mě, řekl: "Díky!"
A na jeho tváři se objevil úsměv.
Byl to jeden z těch úsměvů, co projevují skutečnou vděčnost.
Pomohl jsem mu sebrat knížky a zeptal se, kde bydlí.
Ukázalo se, že nedaleko mě. Ptal jsem se, proč jsem ho nikdy předtím
nepotkal. Prý chodil na soukromou školu.
Nikdy dřív bych se nedal dohromady s klukem ze soukromé školy!"
Nesl jsem mu pár knížek a celou cestu jsme si povídali.
Ukázalo se, že je to príma kluk.
Ptal jsem se, zda si nechce zítra zahrát fotbal. Prý "jo!"
Celý víkend jsme byli spolu venku a já poznal Kylea víc a oblíbil si ho.
I mí přátelé ho vzali.
V pondělí ráno tu byl Kyle s hromadou knížek zpátky. Zastavil jsem ho a se
smíchem řekl, že bude mít dobré svaly z těch knížek.
Jen se smál a polovinu knížek mi naložil.
Během čtyř let jsme se stali nejlepšími přáteli.
Poslední rok jsme přemýšleli o nějaké střední škole.
Kyle se rozhodl pro Georgetown a já půjdu na Duke.Věděl jsem, že vždycky
budeme přáteli a ty míle nebudou žádným problémem. On se chtěl stát
lékařem a já hodlal využít stipendia na práci kolem fotbalu.
Kyle byl premiantem třídy, tedy si musel připravit proslov na závěrečnou
slavnost školy. Zlobil jsem ho, že si zamachruje, ale byl jsem rád,
že to nemusím být já tam nahoře a mluvit.
Závěrečný den byl tady. Viděl jsem Kylea, vypadal skvěle! Byl jeden z těch
kluků, který dospěl a našel se během let na High School. Zesílil a moc mu
slušely brýle. Měl víc děvčat než já, všechny ho milovaly, až jsem někdy žárlil.
Dnes byl ten den!
Viděl jsem, jak je nervózní z proslovu, tak jsem šel za ním, poplácal ho
po zádech a řekl:"Hej, chlape, budeš dobrej!"
Podíval se na mě tím vděčným pohledem, usmál se a "Díky!" - řekl.
Začátek proslovu měl za sebou, odkašlal si a pokračoval:
"Závěr školy je čas, abychom poděkovali všem, co nám pomohli přes tyto
těžké roky. Rodičům, učitelům, sourozencům, možná trenérovi, ale hlavně přátelům.
Jsem tady, abych vám všem, kteří jste něčí přítel, řekl, že být někomu
přítelem, to je ten největší dárek, který můžete někomu dát!
Řeknu vám příběh.....
" Díval jsem se nevěřícně na svého přítele, když začal vyprávět o dni,
kdy jsme se poprvé potkali. Plánoval, že se o víkendu zabije.
Mluvil o tom, jak si vyklidil školní skříňku, aby jeho máma s tím neměla
později starosti a nesl si věci domů.
S vážností se na mě podíval a malinko se usmál: "Díky Bohu jsem potkal
přítele. Ten mě zachránil od mého nevysloveného rozhodnutí.!"
Slyšel jsem to zděšení v davu, když ten příjemný a populární kluk nám řekl
vše o svém nejslabším životním momentu. Viděl jsem jeho mámu a tátu, jak se
na mě upřeně hledí s vděčností v očích.
Dodnes si neuvědomuji hloubku svého činu. Nikdy nepodceňujte sílu okamžiku.
Jedním jediným gestem můžete změnit život člověka.
Někdy k lepšímu a taky občas k horšímu.
Bůh nás vložil do života toho druhého, abychom někdy zasáhli.
Hledejte Boha v přátelích!
"Přátelé jsou andělé, kteří tě postaví na nohy, když tvá křídla mají
problém si vzpomenout, jak lítat."
"Neexistuje žádný začátek nebo konec!"
"Jediné co máš, je teď, nyní!"
"Včera je historie!"
"Zítra je náhodou!"
"Dnes je dárkem!"

Dobré zprávy

29. dubna 2008 v 20:11 | Houšky2 |  Povídky
Robert De Vincenzo, skvělý argentinský hráč golfu, jednou vyhrál turnaj, a když obdržel šek a usmál se na kamery, odešel do klubovny a chystal se k odchodu. O něco později šel sám ke svému vozu na parkovišti, když k němu přistoupila mladá žena. Poblahopřála mu k vítězství a pak mu řekla, že její dítě je vážně nemocné a blízké smrti. Nevěděla, jak má zaplatit doktora a výdaje nemocnici.
De Vincenza její příběh dojal, vyndal pero a přepsal svůj šek za vítězství na tuto ženu. "Ať se má vaše dítě také chvíli dobře," řekl, když jí vkládal šek do ruky.
Za týden obědval v klubu, když k jeho stolu přistoupil úředník ze Společnosti profesionálního golfu. "Obsluha parkoviště mi říkala, že jste se tam minulý týden po vyhraném turnaji sešel s mladou ženou." De Vincenzo souhlasně přikývl. "Nu," pokračoval úředník. "mám pro vás novinku. Ta žena je podvodnice. Žádné nemocné dítě nemá. Není dokonce ani vdaná. Prostě vás podvedla, příteli."
"Chcete tím říct, že jí žádné dítě neumírá?" zeptal se De Vincenzo.
"Přesně tak," odvětil úředník.
"To je ta nejlepší zpráva, jakou jsem za celý týden slyšel," zareagoval De Vincenzo.
(povídka z knížky: Slepičí polévka pro duši 3. porce, povídka:The Best of Bits & Pieces, knížka: Jack Canfield a Mark Victor Hansen, všechna autorská práva jsou jim vyhrazena)

Odpočívej v pokoji:"pohřeb,to nedokážu"

29. dubna 2008 v 20:11 | Houšky2 |  Povídky
Čtvrťáci v Donnině třídě vypadali stejně jako spousta jiných žáků, které jsem za ta léta viděl. Seděli v šesti řadách po pěti lavicích. Katedra stála před lavicemi, čelem k žákům. Na nástěnce byly vystaveny práce dětí. Ve všech ohledech se to zdála být typická tradičný třída na základní škole. Ale přesto mi tam něco připadalo zvláštní, hned jak jsem do ní poprvé vstoupil. Jako by ve třídě panovali skrývané vzrušení.
Donna byla učitelka se spoustou zkušeností načerpaných za ta léta strávený v michiganských městečkách. Scházeli jí jen dva roky do důchodu. Kromě toho se jako dobrovolník připojila k mému projektu doškolování učitelského personálu z michiganské oblasti. Cílem projektu bylo, aby se učitelé dokázali vyjadřovat tak, aby žákům pomáhali získávat sebevědomí a aby žáci dokázali převzít odpovědnost za svůj život. Donna se měla těchto školení účastnit a uvádět do praxe návrhy, které při nich zazněly. A já jsem měl chodit na náslech a pomáhat při jejich provádění.
Posadil jsem se na prázdné místo v jedné ze zadních lavic a sledoval průběh hodiny. Všichni žáci usilovně psali, protože dostali za úkol sepsat na list papíru vše, co si myslí o nějakém tématu. Má nejbližší desetiletá sousedka sepisovala své "To nedokážu".
"Nedokopnu míč za druhou čáru."
"Neumím dělit více než trojcifernými čísly."
"Nedokážu přimět Debbie, aby mě měla ráda."
Měla už papír zpola zaplněný a nezdálo se, že by vbrzku hodlala přestat. Usilovně a vytrvale pracovala dál.
Prošel jsem se kolem své řady a nahlížel žákům do jejich praví. Všichni podrobně popisovali, co jim nejde.
"Nedokážu deset shybů."
"Neumím odpalovat míček na levou stranu pole."
"Nedokážu sníst jenom jednu sušenku."
Jejich činnost podnítila mou zvědavost a rozhodl jsem se, že se zeptám učitelky, oč se vlastně jedná. Když jsem k ní přišel blíž, zjistil jsem, že sama také něco píše. Napadlo mě, že nejlepší bude ji nevyrušovat.
"Nemůžu dostat Johnovu matku na třídní schůzku."
"Nedokážu odnaučit dceru, aby nám nenechávala prázdnou nádrž."
"Nemůžu naučit Alana, aby nemluvil rukama, ale pusou."
Poněvadž jsem nemohl zjistit, proč žáci i s učitelkou sepisují všechny negativní věci místo toho, aby se soustředili na klady toho, co mohou a umějí, vrátil jsem se do své lavice a pokračoval v psaní poznámek. Žáci psali ještě asi deset minu. Většinou už měli popsaný celý list a někteří se dali do druhého.
"Dopište poslední větu a nezačínejte psát novou," ukončila Donna společnou činnost. Potom žáky vyzvala, aby přeložili papíry na polovinu a přinesli je ke katedře. Tam je měli položit do prázdné krabice od bot.
Když byla všechna vyznání nedokonalosti na místě, Donna k nim přidala i to své. Přiklopila krabici víkem, zasunula si ji do podpaží a zamířila ke dveřím a pak ven ze školy. Žáci se vydali za ní a já jsem je následoval.
Na chodbě se průvod zastavil. Donna vešla do skladu nářadí, něco chvíli hledala pak se vynořila s rýčem. S rýčem v jedné ruce a s krabicí v druhé Donna vyšla ze školy. Zástup žáčků ji následoval až k nejvzdálenějšímu rohu hřiště. Tam začala kopat.
Oni tam měli pohřbít své "To nedokážu"! Kopání trvalo asi deset minut, protože se u rýče chtěla vystřídat většina čtvrťáků. Když měla jáma přes osmdesát centimetrů, přestali hloubit. Rychle na její dno položili krabici a zasypali ji hlínou.
Jednatřicet deseti a dvanáctiletých žáků stálo u čerstvě zasypaného hrobu. Každých z nich do něj pochodoval kompletní seznam svých "To nedokážu", které teď leží skoro metr pod zemí. A spolu s nimi to udělala i jejich učitelka.
Najednou Donna prohlásila: "Děvčata a chlapci, vezměte se za ruce a skloňte hlavu." Žáci poslechli. Rychle utvořili kruh kolem hrobu a vzali se za ruce. Sklonili hlavu a čekali. Donna přednesla pohřební řeč.
"Přátelé, dnes jsme se zde shromáždili, abychom uctili památku našeho 'To nedokážu‛. Když ještě bylo s námi na této zemi, zasáhlo srdce každého z nás, a mnohé velice hluboko. Jeho jméno bylo bohužel zmiňováno ve všech veřejných budovách - ve školách, na radnicích, ve vládních budovách, a dokonce i v Bílém domě.
Připravili jsme 'To nedokážu‛ místo posledního odpočinku a také náhrobní kámen s epitafem. Zůstali tu po něm sourozenci 'To dokážu‛, 'To udělám‛ a 'Hned se do toho dám‛. Nejdou sice tak známí jako jejich zesnulý příbuzný a určitě dosud nejsou tak silní a mocní. Ale jednoho dne se snad s naší pomocí dočkají na světě ještě větší slávy.
Kéž naše 'To nedokážu‛ odpočívá v pokoji a kéž všichni přítomní naberou z jeho nepřítomnosti sílu vzít život do svých rukou a jít dál. Amen."
Došlo mi, že žáci na tento den nikdy nezapomenou. To, co právě udělali, mělo symbolický, metaforický význam pro jejich další život. Byla to hluboká zkušenost, který se navždy vryje do jejich vědomí i nevědomí.
Největší podíl na tom měla učitelka, která také napsala své "To nedokážu", spolu s ostatními je pohřbila a pronesla nad ním pohřební řeč. Ale její úkol ještě nebyl u konce. Když skončila svůj proslov, vyzvala své žáky k návratu do třídy, kde se konala pohřební hostina.
Odchod svého "To nedokážu" společně oslavili sušenkami, popcornem a ovocnými džusy. Při této oslavě Donna vystřihla z balicího papíru velký náhrobní kámen. Nahoru napsala "To nedokážu" a pod to: "Odpočívej v pokoji". Dolů připsala datum.
Papírový náhrobní kámen visel v Donnině třídě až do konce roku. Když se náhodou stalo, že některý z žáků na něj zapomněl a řekl: "To nedokážu," Donna prostě jen ukázala na nápis "Odpočívej v pokoji". A žáček si hned vzpomněl, že "To nedokážu" je už po smrti a opravil se.
Nebyl jsem jedním z Donniných žáků. Donna se měla učit ode mně. Ale toho dne mi udělila lekci, která mi bude užitečná až do konce života.
I nyní, po létech, kdykoli slyším, "to nedokážu", vidím před sebou onen pohřeb. Stejně jako žáci si i já vzpomenu, že "To nedokážu" už není mezi námi.
(povídka z knížky: Slepičí polévka pro duši, povídka: Chick Moorman, všechna autorská práva jsou jim vyhrazena)

Moje láska

28. dubna 2008 v 19:55 | Houšky2 |  Moje zážitky
Dnes je 28.4.2008.....asi jsem se zamilovala.Ten člověk je ůžasnej,už ho znám celkem dlouho,pořád musím na něj myslet,nemůžu si pomoct.Zdá se mi o něm pořád dokola.Vždy se těším,že ho uvidím,že s ním budu a nikdy nechci od něj odejít..................

Láska a smrt

28. dubna 2008 v 17:04 | Houšky2 |  Povídky
Je sychravé podzimní odpoledne, ulicemi plynou davy nevšímavých, ustaraných a tak neskutečně monotónních lidských postav. Všechny jsou zabrány do svých vlastních starostí všedního, ničím nezajímavého dne. Nikdo si nevšimne dívky kráčející středem té živé masy. Dívky s nepřítomnýma, uplakanýma očima. Nikdo se na chvíli nevytrhne z každodenního stereotypu. Nikdo se nezeptá, zda nepotřebuje pomoci, zda je vše v pořádku. Dívka bezmyšlenkovitě kráčí ulicemi. Už není schopna přemýšlet, ne, teď už ne. Její mysl zůstala na té křižovatce. Stále před očima vidí jeho krásné modré oči a nádherně tvarované rty, jak se s ní ač nerady, pro dnešek loučí a zároveň slibují další krásné zážitky. Ani jeden však ještě netuší, že je to naposled. Naposled v tomto životě. Naposled v tomto světě. Naposled co se mohou vzájemně podívat do očí a říct si ta dvě magická slůvka. "Miluji tě" řekne mladík a jeho tvář se rozzáří v láskyplném úsměvu. "Však já tebe taky" odpoví skoro rutinně dívka. Kdyby jen tehdy tušila. Auto se pomalu rozjíždí. Dívka odchází směrem k nedalekému domu. Už zavírá domovní dveře. Najednou uslyší strašnou ránu, zvuk rozbitého skla a nepřetržitý zvuk klaksonu. " Tome néééééé!!! Doběhne na křižovatku, kde už se tvoří hlouček všudypřítomných čumilů. "Zavolejte někdo záchranku, prosím rychle! Tome no tak prober se, prosím! Už je pozdě, mladík už nevnímá všechno to dění kolem něho. Nevnímá marné snažení záchranářů o jeho život. Nevnímá slzy své milované. Dívka stojí na rohu křižovatky a dívá se za černou dodávkou. Zhroutil se jí život. Chtěla mu toho tolik říct, jak moc s ním byla šťastná, jak milovala jeho velké modré oči, krásné rty, jeho bezchybnou povahu. Proč jen se to muselo stát, proč nám?! Miluji tě, Tome! Dívka prošla snad už celé město, už nemůže přemýšlet, nejde to! Najednou se ale znovu ocitla na té křižovatce. Tady. Tady se to stalo. Tady se jí zhroutil celý svět! Ale za okamžik budou zase spolu, pomylela si... "MILUJI TĚ" vykřikla dívka a vstoupila do silnice...

Je pátek 13tého

28. dubna 2008 v 17:03 | Houšky2 |  Povídky
Je pátek.Obyčejný všední den,řekne si každý.Avšakl pro mě ne.Je pátek 13.Nikdy jsem na pověry typu:"černá kočka přes cestu,rok neštěstí" nevěřila a tudíž ani na pátek 13.Ale dnes se všechno změnilo.Zhroutil se mi celý svět.
Jako každý jiný den,tak i dnes jsem vyrazila ráno do školy.Vstávat se mi nechtělo a hned v autobuse na mě padla chmurná nálada.Na každé straně stál líbající se pár a mě se drali slzy do očí.Proč jsme se museli zase pohádat?Proč prostě nepřizná chybu?Vždyť já bych to pochopila.Nevěděla jsem co mám dělat.Mám se mu omluvit jako první a nebo ještě počkat?Bezmyšlenkovitě jsem vyšla ze školy a zamířial k autobusové zastávce.Najednou mi zapípal mobil:,,čekej na nádraží,budu tam ve tři.Miluju Tě Marek."Celá šťastná jsem strčial mobil do tašky a vydala se na nádraží,na obvyklé nástupiště jeho příjezdu..........Po 3 hodinovémm čekání jsem s e odebrala k domuvu.Proč nepřijel,když psal?Proč si najednou vypnul mobil?Proč mám ty divné pocity?Nedokázala jsem si sama odpovědět až potom.
Přijdu domů,svlíknu kabát a jdu do kuchyně.,,Havárii nepřežil nikdo."Slyším z puštěné televize,u které podřimuje taťka.Nevím co,ale něco mi říkalo,ať jdu do obýváku a poslechnu si dnešní zprávy..............,,Bože ne!!!"Vykřiknu a začnu brečet.Vlítnu do pokoje a nejradši bych si podřezala žíly.Ptáte se proč?Ta havárie,při které nikdo nepřežil se stala ve 2 h. Odpoledne.Vlak vykolejil a v plné rychlosti se zřítil ze srázu.A v něm,v tomto vlaku seděl můj Marek.
Už nechci žít.Proudy slz mi stékají po vybledlé a ubrečené tváři.Už mi zůstali jen vzpomínky.Kdybych jen věděla že už nikdy nespatřím jeho krásné hnědé oči.Že už nikdy neucítím teplo jeho náruče.Že už mu nikdy neřeknu jak moc ho miluji.Teď už vím že je pravda jak se říká:,,Važ si každého okamžiku,kdy jsi s osobou která tě miluje,protože nikdy nevíš který je ten poslední."
Je pátek.Obyčejný všední den.Ale je pátek 13.Dva roky po té tragické nehodě.Usedám do vlaku,v ruce držím fotku svého miláčka a po tvářích mi stékají slzy.Vlak se rozjíždí a já doufám že se už brzy setkám se svým Markem.Zě mu zase budu moct říct jak ho miluji a políbit ho.Už brzy se navždy zalepí moje bolest v srdci.Už brzy.......

Emo povídka

28. dubna 2008 v 17:02 | Houšky2 |  Povídky
Lukáš.Jméno dítěte,které chtělo být jiné.Chtělo být alespoň trochu samo sebou.Podařilo se mu to,alespoň do té doby než potkal JI.To ona mu zničila jeho štěstí a vlastně i jeho celý život.Začneme od začátku:
Bylo mu 15.V den jeho narozenin nastala u něj veliká změna.Nechtěl být jako ostatní povrchní kluci,se kterými se stýkal každý den.Proto se změnil.Rodičům se to nejdřív nelíbilo,ale pak si zvykli.Ve společnosti to už bylo horší.Každý si myslel,že je gay.. a to jenom proto,že se stal...EMO KID...
Tmavě hnědé vlasy spadající přes oči.. namalované oči,které jen málokdy ukazoval..typické tričko a upnuté kalhoty.. odznaky..pásky.. a náramky z šátků.. a dokončil to botami značky converse..byli červené s modrými kaničkami.Takhle teď tedy vypadal Lukáš.Nestyděl se za své city.Bez problémů je dával najevo a na nic si nehrál.Ale pak potkal ji.Byl zrovna na nějaké párty u kamaráda a ona stála ve druhé partě.Koukali na sebe celou dobu,ale pak se začali bavit.Vyměnili si icq a už to neřešili.Až druhý den ráno,když zapnul počítač a icq se mu objevila prosba o authorizaci si na ní vzpomněl. Ty hluboké až nazelenalé oči měl pořád před sebou.Napsal ji jestli by neměla zájem se sejít.Odpověď byla kladná..
Hned odpoledne ji viděl na houpačce na místním hřišti.Měla to co včera a jemu to vyhovovalo.Takhle to chodilo každý den.Psali si,když nemohli být spolu,ale snažili se být pohromadě co nejdéle.A tak to šlo dva roky.Oběma bylo 17.Chtěl se s ní zase sejít.Vymluvila se,že nemá čas.Bylo mu to divné,ale víc to neřešil a šel se projít sám.Měl rád samotu.. tedy vlastně jen do té doby,než ji potkal.Na okraji města byl lesík,kam chodil nejraději.. bylo tam ticho a klid.Tentokrát ale zaslechl až podezřele známý smích.Šel podle hlasu a uviděl ji s..Karlem.Jeho nejlepším kámošem.Nedělal si ukvapené závěry,nevěděl co tu dělají a možná to ani nechtěl vědět,ale bylo pozdě.Jakmile zaslechl svoje jméno přikrčil se za strom a poslouchal.Věděl,že to není hezké,ale.. musel.Předem se oběma omlouval.,,Mám ho v hrsti.. můžu ho ovládat jak chci.. chová se opravdu jako malé dítě.." ani nedopověděla a oba se rozesmáli.Lukáš se prudce otočil a vyběhl pryč z lesa.Věděl kam půjde.Na okno do jednoho opuštěného domu.Bylo tam krásně..Zapálil si.. a to už dlouho neudělal.
Zklamali ho.. oba.Ale proč?? Co jim udělal tak strašného,že se mu odvděčují takovýmto způsobem??
Nevěděl..a ani o tom nechtěl přemýšlet.Zahleděl se do dáli a potom pod sebe.Neuvědomoval si co dělá a stoupl si na rám.Chystal se skočit,ale na poslední chvíli se zarazil..Vzpomněl si na cigaretu ve své ruce a tak ji típl.Až potom mohl v klidu skočit.Rozloučil se se všemi,které měl tak rád.Se všemi,kteří ho celou dobu podváděli..Odrazil se a skočil.Přímo před auto,které už nestačilo zabrzdit.Byl na místě mrtvý.Zemřel tak mladý,vždyť mu bylo teprve 17. a to kvůli dvěma lidem,na které se vždy spoléhal...Krásný kluk,do kterého by jsme se všechny a možná i všichni zamilovali už tady není vinou těch dvou.. a já je za to do smrti nenávidím...Proč to muselo dopadnout takhle?? Ptám se na tuto otázku každý den minimálně desetkrát,ale odpovědi se mi nedostane..škoda.. už ani nedoufám.. vše je totiž ztraceno..tak neurážejte EMO KIDS.. vždyť jsou to také jenom lidi a ve většině případů mnohem lepší než kdokoliv jiný..

Povídka o dívce

28. dubna 2008 v 17:01 | Houšky2 |  Povídky
Chodila ulicemi svého města a čekala. Chodila do parku a doufala. S nadějí vyhlížela každý nový den. Při východu slunce vzala svůj kabát, na rohu si koupila kávu a sušenku a pak jen čekala na lavičce dlouhé hodiny.
Občas se jí zdálo, že je blízko. Srdce se jí pak divoce rozbušilo a v žaludku cítila slabounká motýlí křídla. Zklamání a žal, to nebyl on.

* * *

Maminka jí jednou vyprávěla, že když uslyší cinkání, jemňounké a tiché, je někde na blízku anděl. Dlouho si přála jej uslyšet, napínala uši a občas i plakala, ale v tichosti jejího pokoje brzy zapomněla a zase naslouchala…
Věřila ještě dlouho po tom, co přestala být dítětem. Nezapomněla ani když její maminku odvezli do nemocnice a ještě ten večer jí viděla usmát se naposledy. Nezapomněla ani tehdy, když se s otcem přestěhovali do nového města a ona ztratila kamarády. Nezapomněla ani tehdy když ho potkala, zapomněla tehdy když ho ztratila…

* * *

Procházela ulicí, ve která bydlela a tak jako všichni ostatní i ona spěchala. Přidala do kroku i když autobus měl jet až za hodinu. Dlouhý kabát měla rozepnutý a s jejími vlasy si hrál vítr. Šeptal jí do uší své vyprávění o stříbrném prachu, ale ona ho nemohla slyšet. Procházela parkem a obdivovala podzimní barvy stromů. Zastavila se aby se rozhlédla, konečně pochopila že má ještě čas. Dívala se na fontánu a vzpomínala jaké to tu bývá v létě, když všude kolem je slyšet křik dětí, jejich smích. Čas se jí zastavil.
Náhle do ní někdo vrazí, už není v parku sama. Několik lidí tudy prochází směrem k nádraží a mezi nimi je i ten zvláštní chlapec. Podívá se na něho a on její pohled oplatí. Cítí uvnitř sebe lehké zatřepetání křídel, to jako když motýl vylézá z kukly. Usměje se na něj, jeho modré oči jsou jí tak blízké a přesto.
Čas se opět pohnul, spěchající lidé procházejí parkem, zamrkala - je pryč.
Rozhlíží se, ale marně. Je v parku sama. Vítr si hraje s jejími vlasy a šeptá jí do uší. Motýl uvnitř se probouzí a touží zase ho spatřit.

* * *

Probudila se do jarního dne, slzy které v noci stékaly na polštář a slova která slyšely jen stěny pokoje jsou minulost. Je nový den a ona se usmívá. Slunce se prodírá skrz závěsy a dobývá se k ní. Dnes ho pustí dovnitř, protože dnes se něco změní, cítí to.
V koupelně si umyje vlasy a pečlivě je vyfouká fénem. Oblékne si šaty a vyjde ven.
Všude je ruch, auta projíždějí ulicí a lidé procházejí obchody, občas něco koupí a nebo prostě jen okukují výlohy.
Míří k parku a tam někde u žaludku cítí, jak ten motýl zběsile mává křídly. Zahlédne ho, srdce buší a tluče jako zvon. Už z dálky se na něj usmívá a on jí vidí, zdálo se jí to? Ne, i on se dívá.
Jde přímo k němu, všichni někam spěchají, přechází ulici.

* * *

Protlačí se davem lidí semknutých blízko u sebe a poklekne u ní. Dotkne se její ruky, nepouští. Na její tváři je úsměv, dívá se na něj. ,, Jsi to ty,´´ řekne mu. Přikývne, stisk ruky ochabne.
V dálce je slyšet siréna.

* * *

Nevnímá nic než jeho, topí se v modrých očích a neslyší pískání pneumatik. Auta do sebe naráží, to řidič strhnul volat,ale nestihl to včas.
Náraz, bolest, pád…
Auto pak ještě naráží do dodávky zaparkované před klenotnictvím, ta se prudce otočí a její obsah se sype ven.
Vánek jí cuchá slepené vlasy, šeptá jí příběh o stříbrném prachu. Z dálky je slyšet cinkání, tiché a jemné…slyší ho.

Láska je....

28. dubna 2008 v 17:01 | Houšky2 |  Povídky
Tiše seděla v rohu místnosti. Nevnímala bolest čerstvých ran. Nevšímala si pramínku krve, který se řinul přes její obličej a špinil jí šaty. Možná že byla na bolest zvyklá, nebo jen neměla sílu cokoliv udělat. Za ty roky utrpení už byla zvyklá na všechno. Na bolest i strach. Štiplavý pach krve i slanou chuť slz. Přitom nikdy nedokázala říct dost. Ani jemu, ani své lásce, kterou k němu chovala. A přitom ho i nenáviděla. Za každou ránu, kterou jí dal, za každý slib, který nesplnil, za každé milování, které ji tolik bolelo… Věděl, že jí ubližuje. Stejně tak věděl, že ji neztratí, protože nikdy nedokáže zvítězit nad svou vlastní naivitou. Pořád si říkala, že všechno bude zase dobré, jako to bylo na začátku, než se kvůli své lásce vzdala všeho, co měla. Ona byla jeho trofej, kterou si ukořistil a myslel si, že je samozřejmostí. Ale nikdy ho nenapadlo, že není trofeje bez vítězství a vítězství bez boje.
Jak tam tak seděla, vzpomněla si na vše co měla. Své přátele, rodinu, práci… Proč se všeho musela vzdát? Odpověď znala, ale nechtěla si přiznat, že ona je ten slaboch, že se nedokáže postavit, za svou svobodu… Hlavou se jí honily tisíce myšlenek, když v tom uslyšela klíče chrastit v zámku. Prudce se postavila. Začala se zmateně rozhlížet a něco hledat v pokoji. Ani nevěděla co hledá, jednala zkratovitě. Když v tom našla malý revolver, který dostala od svého otce, když se stěhovala do jiného města. Měla jej mít na sebeobranu, a tak jej také hodlala použít. Otevřela krabičku s náboji a tři zandala do zásobníku. Odjistila zbraň a vydala se vstříc svému osudu.
Ve dveřích spatřila svého milovaného, který už se nadechoval, aby ji mohl přivítat zraňujícími nadávkami, ale všiml si zbraně v její ruce. Mlčel, jen se jí díval hluboko do očí. Jeho výraz byl zmatený, ale jakoby do jisté míry říkal "Chápu to…" Ticho narušilo cvaknutí. To odjistila kohoutek. Zvedla zbraň a namířila. Bylo to naposled, co viděla svou lásku. Oba plakali. Přes celý dům se ozval hlasitý výstřel. Jedna rána, která ukončila utrpení. Po tváři jí stekla poslední slza, než se zhroutila k zemi. Teď konečně byla volná. Mohla se po dlouhé době zvolna nadechnout a běžet. Bežela co jí síly stačily, až se mohla dotknout toho oslnivého paprsku bílého světla.